Explore the complex history and tragic fate of European volunteers in the Waffen-SS during WWII, focusing on the brutal Balkan campaigns and the 7th Mountain Division SS Prinz Eugen.

Poslední Dny Evropských Dobrovolníků ve Waffen-SS

Během chaotických posledních dnů Třetí říše čelily tisíce evropských dobrovolníků, kteří se připojili k jednotkám Waffen-SS, zdrcujícímu osudu. Tito muži, naverbovaní z Francie, Belgie, Norska, Maďarska, Lotyšska a dalších zemí, byli často formováni pod příslibem sjednocené Evropy proti komunismu. Když se však nacistický režim zhroutil, jejich velitelé je opustili a stali se terčem pronásledování jak ze strany Spojenců, tak i vlastních spoluobčanů.

Tito zahraniční bojovníci SS bojovali až do poslední chvíle na frontách v Berlíně, Rakousku či Československu – často bez možnosti ústupu nebo důstojné kapitulace. Odveta po jejich zajetí byla brutální: okamžité popravy, mučení, veřejné lynčování a dlouholeté věznění. Na rozdíl od německých vojáků byli tito dobrovolníci ve svých domovinách považováni za zrádce, což jen zhoršovalo jejich morální i právní postavení.

Tento příběh odhaluje jednu z nejtemnějších a nejvíce opomíjených kapitol konce druhé světové války. Poslední dny evropských dobrovolníků z SS ukazují, jak ideologie, propaganda a fanatismus uvrhly tisíce mladých mužů do tragického osudu, poznamenaného zoufalstvím, násilím a historickým zapomněním.

#ww2 #historie #dokument

Poslední Dny Evropských Dobrovolníků ve Waffen-SS

Discover the tragic and complex story of Stella Goldschlag, the 'blond poison' who betrayed thousands of Jews to the Nazis during WWII. Explore her life, choices, and legacy.

...Přesný počet Židů zajatých s pomocí Stelly není znám, odhady se pohybují od 600 do 3000. Stella byla v komunitě ukrývaných velmi obávaná. Podle Inge Deutschkron, která přežila holokaust, měla pověst člověka, který dokáže odhalit skrývající se Židy a přeběhlíky. V posledních letech války Stellou v židovských komunitách všeobecně opovrhovali a dokonce jí vyhrožovali smrtí.

Nacisté nakonec porušili slib, že ušetří životy Stelliných rodičů, a v únoru 1944 je deportovali do terezínského ghetta, které se nacházelo v protektorátu Čechy a Morava.

Stella prosila své nadřízené, aby její rodiče uchránili, ale marně. Po válce jí však byl slíben čestný árijský status. Její rodiče byli později převezeni do Osvětimi a zavražděni.
V říjnu 1944 se Stella podruhé vdala za Rolfa Isaaksohna, židovského chytače, ale jejich manželství nebylo šťastné a oba si brzy našli milence. V této době již Stella nebyla jako chytačka tak aktivní, protože byla příliš známá a tedy neefektivní. Navíc v Berlíně zůstalo kvůli nacistickým čistkám a horlivosti Goldschlag a dalších, jen málo Židů. V únoru 1945 Stella už byla těhotná, pravděpodobně  se svým kolegou, nacistickým kolaborantem Heino Meislem, a ačkoli očekávala, že uzná otcovství a bude ji i jejich nenarozené dítě podporovat, Meisl místo toho zmizel a nechal Stellu napospas osudu.

V té době už Stella ztratila podporu svých milenců i nacistických nadřízených, kteří byli zaměstnáni postupem Spojenců. V počáteční fázi bitvy o Berlín v dubnu 1945 se Stella začala skrývat. Téhož měsíce se jí v Liebenwalde, vesnici severně od Berlína, narodila dcera Yvonne.
Berlín padl 2. května 1945 do rukou Rusů a druhá světová válka v Evropě skončila o šest dní později. Zatímco v roce 1933 se počet židovských obyvatel Berlína odhadoval na 160 000, na konci války jich ve městě zůstalo jen 1400 až 1700. Přežili, protože byli dostatečně dobře ukryti.

Stellu zatkla místní policie, dítě jí odebrali a to později skončilo u pěstounů.
Po zatčení se Stelle nejprve podařilo policii přesvědčit, že je obětí nacistů. Když však byla dopravena na Židovskou obec v Berlíně za účelem zjištění totožnosti, její krytí bylo prozrazeno. Pro přeživší Židy v Berlíně byla Stella ztělesněním zla. Poté, co ji členové Židovské obce téměř umlátili, vynadali jí a oholili jí hlavu, byla převezena na policejní stanici na Alexanderplatz, kontrolovanou sovětskými orgány. Po výslechu byla předvedena před sovětský tribunál.
Třem soudcům trvalo jen několik minut, než ji odsoudili k deseti letům nucených prací.
Po odpykání trestu se Stella přestěhovala do západního Berlína za svou dcerou, která tam žila v židovské rodině, ale vzhledem k temné minulosti své matky s ní nechtěla mít Yvonne nic společného.
Navíc rok po propuštění ze sovětského vězení byla Stella znovu obviněna - tentokrát západoněmeckými úřady v Berlíně.
Druhý proces proti Stelle začal 20. června 1957 v západním Berlíně a tisk věnoval její válečné činnosti značnou pozornost a nazýval ji „blonďatou čarodějnicí“ a „blonďatým jedem".
Byla obviněna ze spoluúčasti na vraždě neznámého počtu lidí, pravděpodobně několika set. Soudní proces trval čtyři dny a státní zástupce předvolával svědky, kteří Stellu líčili jako bezohlednou kriminálnici. Před soudem jí psychiatr stanovil diagnózu schizofrenní psychopatie.
Stella se snažila vyvolat soucit poukazováním na svůj špatný zdravotní stav a smutek nad ztrátou dítěte. Všechna obvinění odmítla a tvrdila, že je obětí doby. Tvrdila, že soudní proces byl součástí židovského spiknutí proti ní, a že Židé vždy žárlili na její krásu.

Soud uznal, že Stellina spolupráce s nacisty mohla být zpočátku motivována snahou zachránit rodiče před deportací. Odsoudil však rozsah a horlivost jejích aktivit, v nichž pokračovala i po deportaci rodičů. Ačkoli obžaloba požadovala 15 let odnětí svobody, Stella byla odsouzena k 10 letům.
Protože si již deset let odseděla v sovětských věznicích, nemusela se do vězení vrátit.

Po válce Stella konvertovala ke křesťanství, ještě třikrát se provdala a stala se otevřenou antisemitkou. S přibývajícím věkem se její duševní i fyzické schopnosti zhoršovaly a po smrti posledního manžela vedla osamělý  život v odloučení.
Když 26. října 1994 Stella Goldschlag spáchala sebevraždu utopením se v rybníku Moosweiher ve Freiburgu, bylo jí 72 let.





Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.

► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1

#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
#ww2

Nacistický „blonďatý jed“ - židovská kolaborantka, která chytila tisíce Židů a udala je nacistům

Explore the complex and dark legacy of Pierre Laval, the French Prime Minister whose political journey led to collaboration with Nazi Germany, deportations, and moral catastrophe during World War II.

...Když francouzský protestantský vůdce Marc Boegner namítl, že děti téměř jistě zemřou, Laval odpověděl: „Ve Francii nesmí zůstat ani jedno židovské dítě!“ Tato rozhodnutí učiněná ve jménu kolaborace zajistila, že Lavalův odkaz bude navždy spojen se zločiny nacistického režimu. Celkem asi 77 000 Židů žijících na území Francie zahynulo v koncentračních a vyhlazovacích táborech - drtivá většina z nich v Osvětimi - nebo zemřelo ve vazbě na francouzském území. Třetinu těchto obětí tvořili francouzští občané.
Lavalova vize se však neomezovala pouze na pragmatiku přežití poraženého národa. Byl hluboce přesvědčen, že vítězství nacistické ideologie nenávratně změní budoucnost Evropy. Německo pro něj nebylo pouhým okupantem, ale nevyhnutelným vítězem v celosvětovém boji proti dvojí hrozbě - bolševismu a úpadku demokracie. Kolaborantská politika, kterou uplatňoval, nebyla v jeho očích aktem zrady, ale zoufalým opatřením, které mělo Francii zajistit místo v novém světovém řádu. Tento osudový omyl ho zaslepil vůči morálním a politickým důsledkům jeho činů a vytvořil tak půdu pro zúčtování, které mělo přijít po válce. Ve Francii bylo v letech 1939-1945 zabito téměř 400 000 civilistů.

Jak se průběh konfliktu začal měnit ve prospěch Spojenců, Lavalova moc slábla. Vylodění Spojenců ve Francouzské severní Africe v listopadu 1942 a postupný rozmach odbojových aktivit ve Francii činily vichistický režim stále neudržitelnějším. Laval nejenže spolupracoval s nacistickým Německem i poté, co obsadilo jižní část Francie, ale také v době kdy se blížila spojenecká vojska po úspěšném vylodění v Normandii 6. června 1944. V zoufalé snaze zachovat svůj slábnoucí vliv zorganizoval Laval poslední pokus o obnovení zdání legitimity. Se svolením svých německých pánů se pokusil odvolat Národní shromáždění - krok, který mnozí považovali za průhlednou snahu udržet si zbytky své moci. Tento plán však ztroskotal v chaosu ústupu a postupu Spojenců. Lavalova spolupráce s nacisty však neskončila ani po osvobození Francie. Spolu s dalšími působil v jakoby exilové vládě na německé půdě, ale tato činnost neměla dlouhého trvání, neboť již bylo jasné, že nacistické Německo válku prohraje.

V posledních měsících války byl Lavalův osud zpečetěn. Při svém úprku před postupujícími armádami hledal útočiště ve Španělsku - v zemi, která stále sympatizovala se zbytky fašistické ideologie. Ani tam však jeho bezpečí netrvalo dlouho. Pod silným mezinárodním tlakem, zejména ze strany orgánů Svobodné Francie vedené Charlesem de Gaullem, bylo Španělsko nuceno Lavala vyhostit. Jeho ústup ukončilo zatčení americkými jednotkami v Rakousku a byl rychle repatriován do Francie, která již nebyla ochotna tolerovat odkaz kolaborace.
Během procesu, který začal 4. října 1945, se Laval, obviněný ze spiknutí proti bezpečnosti státu a spolupráce s nepřítelem, ocitl v izolaci a jeho obhajoba byla znemožňována porotou, která v něm neviděla státníka, ale zrádce. Na obvinění z kolaborace Laval odpověděl: "Urážlivý způsob, jakým jste mě předtím vyslýchali, a demonstrace, které někteří členové poroty předváděli, mi ukazují, že jsem se možná stal obětí justičního zločinu. Nechci být spolupachatelem. Dávám přednost tomu, abych mlčel." Rozsudek smrti byl vynesen v Lavalově nepřítomnosti a jeho právníkům nebylo povoleno obnovení procesu.

Poprava byla stanovena na ráno 15. října 1945 ve věznici, která se nacházela jižně od Paříže ve městě Fresnes. Laval se před vykonáním rozsudku pokusil spáchat sebevraždu užitím jedu z lahvičky zašité v podšívce svého saka. V dopise na rozloučenou vysvětlil, že si nepřeje, aby se francouzští vojáci stali spolupachateli „justičního zločinu“. Jed byl však tak starý, že ztratil účinnost, a tak po opakovaném vypumpování žaludku Laval žil.


Tento čin jen podtrhl hloubku jeho zoufalství. Nevyhnutelné se však nedalo odložit. 15. října 1945 byl dvaašedesátiletý Pierre Laval popraven zastřelením a jeho poslední slova zněla: „Vive la France!“, tedy ‚Ať žije Francie‘.
Jeho tělo bylo nejprve pohřbeno v neoznačeném hrobě, ale v listopadu 1945 bylo uloženo v mauzoleu rodiny Chambrun na pařížském hřbitově Montparnasse.
Lavalovy poslední chvíle byly tragickým završením života, který byl poznamenán kontroverzními rozhodnutími a morálními kompromisy. 






Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.

► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1


#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
#ww2

Poprava premiéra Francie, který poslal děti do nacistických táborů, aby "rodiny zůstaly pohromadě"

Explore the brutal reign of Nazi official Josef Terboven in Norway during World War II, his rise to power, and the tragic legacy left within his family. A deep dive into history’s dark chapter.

...Rozsudky byly vykonány krátce po jejich vynesení bez práva na odvolání. Odhaduje se, že těmito tribunály bylo k trestu smrti odsouzeno přibližně 150 osob. Mnoho dalších bylo odsouzeno k dlouhým trestům těžkých prací.

26. dubna 1942 se nacisté dozvěděli, že dva příslušníky odboje ukrývají obyvatelé malé rybářské vesnice Telavåg. Když dorazilo gestapo, došlo k přestřelce a dva agenti gestapa byli zabiti. Terboven byl rozhořčen a 30. dubna osobně vedl odvetný zátah, který byl rychlý a brutální. Toho dne byla za přihlížení vesničanů zničena všechna stavení, potopeny nebo zabaveny všechny lodě a odvezen veškerý dobytek. Všichni muži ve vesnici byli buď popraveni, nebo posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen v Německu. Ze 72 lidí, kteří byli deportováni z Telavågu, bylo 31 zavražděno v zajetí. Ženy a děti byly vězněny dva roky. Dalších 18 norských vězňů, kteří neměli vztah k Telavågu a byli drženi v internačním táboře Trandum, bylo rovněž popraveno v rámci odvety. Toto zvěrstvo bývá často srovnáváno s podobnými událostmi v českých Lidicích a ve francouzském Oradour-sur-Glane, ačkoli bylo menšího rozsahu.
Při jiném incidentu došlo 6. září 1942 k zastřelení dvou německých policejních úředníků, což vedlo k tomu, že Terboven osobně vyhlásil v Trondheimu od 5. do 12. října 1942 stanné právo. Zavedl zákaz vycházení od 20:00 do 5:00 hodin a potlačil všechny noviny, veřejná shromáždění a železniční dopravu. Na Terbovenův příkaz bylo v odvetě popraveno deset významných občanů a jejich majetek byl zkonfiskován. Kromě toho Terboven zřídil ad hoc mimosoudní tribunál, který soudil Nory považované za „nepřátelské ke státu“.  Během následujících tří dnů bylo souzeno a popraveno dalších 24 mužů.

Navzdory malému počtu Židů v norské populaci je Terboven neúprosně pronásledoval. V době německé invaze žilo v Norsku přibližně 2 100 Židů, z toho asi 350 převážně německých a rakouských židovských uprchlíků, kteří zde našli útočiště ve 30. letech 20. století. V letech 1940-1945 bylo z Norska deportováno přibližně 770 Židů a většina z nich byla zavražděna v Osvětimi. Konce války se nakonec dožilo pouze 34 norských Židů - všechno muži.
V Norsku Terboven velel složkám v počtu přibližně 6 000 mužů, z nichž 800 patřilo k tajné policii. Neměl však pravomoc nad 400 000 příslušníky pravidelné německé armády, kteří byli v Norsku umístěni a podléhali velení Generalobersta Nikolause von Falkenhorsta. Na rozdíl od vojenských sil, jimž velel Falkenhorst a které se snažily dosáhnout porozumění s norským lidem a měly od Falkenhorsta rozkaz chovat se k Norům zdvořile, se Terboven choval malicherně a bezohledně a byl všeobecně neoblíben nejen u Norů, ale i u mnoha Němců. Joseph Goebbels ve svých denících vyjádřil roztrpčení nad tím, co nazval Terbovenovou „šikanózní taktikou“ vůči Norům, která obyvatelstvo proti Němcům znepřátelila. Terbovenovy vztahy s velitelem armády byly napjaté, ale jeho vztahy s vyšším velitelem SS a policie Wilhelmem Rediessem byly velmi dobré.
V říjnu 1944 Terboven v reakci na postup Rudé armády do oblasti Finnmark v severním Norsku zavedl politiku spálené země, která vedla k nucené evakuaci 50 000 Norů a rozsáhlému ničení, včetně vypálení 10 000 domů, 4700 farem a stovek škol, kostelů, obchodů a průmyslových budov.
Když se válka obrátila v neprospěch Německa, bylo Terbovenovou osobní touhou vybudovat "pevnost Norsko" pro poslední odpor nacistického režimu. Po Hitlerově sebevraždě si však jeho nástupce, velkoadmirál Karl Dönitz, povolal 3. května 1945 Terbovena do svého velitelství v německém Flensburgu a nařídil mu, aby spolupracoval na ukončení bojů. Když Terboven vyjádřil touhu dál bojovat, Dönitz 7. května 1945 Terbovena odvolal z funkce říšského komisaře a jeho pravomoci přenesl na generála Franze Böhmeho.

Po oznámení kapitulace Německa spáchal šestačtyřicetiletý Terboven 8. května 1945 ve 23:30, půl hodiny předtím, než v Norsku vstoupila v platnost německá kapitulace, sebevraždu. 
Terbovenova manželka Ilse a jejich psychicky labilní dcera Inge válku přežily a žily v Západním Německu. V roce 1964 Inge, aby potrestala svého manžela, uškrtila svou dvouletou dceru. Dva psychiatři se shodli, že v době vraždy nebyla při smyslech, a byla odsouzena ke dvěma letům a šesti měsícům vězení za úmyslnou vraždu. Terbovenova manželka Ilse zemřela v roce 1972.





Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.

► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1

#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
#ww2

Nacistický "král Norska", který se vyhodil do povětří dynamitem a jeho dcera pak uškrtila své dítě

Poznejte život a neuvěřitelnou odvahu Maxmiliána Kolbeho, katolického kněze, který se stal symbolem obětavosti a naděje během druhé světové války v koncentračním táboře Osvětim.

...Stejně jako většina německých koncentračních táborů byla i Osvětim I vybudována ke třem účelům:
1) K uvěznění skutečných i domnělých nepřátel nacistického režimu a německých okupačních úřadů v Polsku na dobu neurčitou.
2) zajistit přísun nuceně nasazených pracovníků pro nasazení ve stavebních podnicích vlastněných SS a později ve zbrojní a jiné válečné výrobě
a
3) sloužit jako místo pro zabíjení malých cílových skupin obyvatelstva, jejichž smrt byla orgány SS a policie označena za nezbytnou pro bezpečnost nacistického Německa.

Stejně jako některé koncentrační tábory měla i Osvětim I plynovou komoru a krematorium. V suterénu vězeňského bloku 11 zkonstruovali technici SS improvizovanou plynovou komoru. Později byla vybudována větší stálá plynová komora jako součást původního krematoria v samostatné budově mimo vězeňský areál.
V Osvětimi I dělali lékaři SS v nemocnici lékařské pokusy, prováděli pseudovědecký výzkum na kojencích, dvojčatech a trpaslících a prováděli nucené sterilizace a kastrace dospělých. Nejznámějším z těchto lékařů byl příslušník SS Dr. Josef Mengele.
Mezi barákem pro lékařské pokusy a vězeňským blokem stála "černá zeď", kde dozorci SS popravili tisíce vězňů.

V Osvětimi byl Kolbe poslán do pracovního tábora. Práce obnášela nošení těžkých kamenných bloků na stavbu zdi krematoria. Na pracovní skupinu dohlížel zákeřný bývalý kriminálník přezdívaný "Krvavý Krott", který si Kolbeho vyhlédl a vystavil ho brutální šikaně, zahrnující bití a bičování. Svědci tvrdili, že Kolbe přijímal týrání a rány s překvapivým klidem.

Otec Kolbe také nadále tajně vykonával své kněžské povinnosti pro své spoluvězně, včetně zpovědi, kázání a tajného sloužení mší svatých.
Koncem července 1941 utekl z tábora jeden vězeň, což přimělo zástupce velitele tábora SS-kapitána Karla Fritzsche, aby vybral deset mužů, kteří měli být v podzemním bunkru vyhladověni k smrti, aby se zabránilo dalším pokusům o útěk. Když jeden z vybraných mužů, Franciszek Gajowniczek, vykřikl: "Moje žena! Moje děti!", otec Kolbe ukázal rukou na odsouzeného muže a opakoval: "Jsem katolický kněz z Polska, rád bych nastoupil na jeho místo, protože on má ženu a děti." Tak se otec Kolbe dobrovolně přihlásil o smrt výměnou za život cizího člověka.

Podle očitého svědka vedl otec Kolbe ve své vězeňské cele vězně k modlitbě. Pokaždé, když ho dozorci kontrolovali, stál nebo klečel uprostřed cely a klidně se díval na ty, kteří do ní vstoupili. Po dvou týdnech hladovění a nedostatku vody zůstal naživu pouze otec Kolbe a tři další vězni.
Dozorci chtěli bunkr uvolnit, a tak dali čtyřem zbývajícím vězňům smrtící injekce s kyselinou karbolovou, známou také jako fenol. Otec Kolbe prý zvedl levou paži a klidně na smrtící injekci čekal.

Když Maxmilián Kolbe 14. srpna 1941 zemřel, bylo mu 47 let. Jeho ostatky byly zpopelněny 15. srpna, na svátek Nanebevzetí Panny Marie.
Čin a odvaha Maxmiliána Kolbeho se rozšířily mezi osvětimskými vězni a přinesly vzácný záblesk světla a lidské důstojnosti tváří v tvář nesmírné krutosti. Po válce se jeho příběh dál šířil a tak se stal symbolem odvážné důstojnosti.

12. května 1955 byl otec Kolbe uznán Svatým stolcem za služebníka Božího. Papež Pavel VI. ho 30. ledna 1969 prohlásil za ctihodného a v roce 1971 ho blahořečil jako vyznavače víry. Papež Jan Pavel II. ho 10. října 1982 kanonizoval jako svatého. Při kanonizaci papež prohlásil Maxmiliána Kolbeho za vyznavače víry a mučedníka lásky. Zázraky, které posloužily k potvrzení jeho blahořečení, byly vyléčení střevní tuberkulózy Angely Testoni v červenci 1948 a vyléčení kalcifikace sklerózy Františka Raniera v srpnu 1950; oba zázraky připsali Kolbeho přímluvě svými modlitbami k němu.

Franciszek Gajowniczek, muž, kterého otec Kolbe zachránil v Osvětimi, přežil holokaust a byl přítomen jako host jak při beatifikaci, tak při kanonizaci. Později řekl: "Mohl jsem mu poděkovat jen očima. Byl jsem ohromen a jen stěží jsem chápal, co se děje. Ta nesmírnost: Já, odsouzenec, mám žít a někdo jiný za mě dobrovolně a ochotně obětuje svůj život - cizí člověk. Je to snad nějaký sen? Byl jsem postaven zpět na své místo, aniž bych stihl Maxmiliánu Kolbemu cokoli říct. Byl jsem zachráněn. A jemu vděčím za to, že jsem vám tohle všechno mohl říct."




Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.

► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1

#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
#ww2

Nemilosrdná poprava protinacistického katolického kněze v Osvětimi - Maximilian Kolbe

Detailní pohled na lékařské experimenty a kruté zacházení Herty Oberhoiserové, nacistické lékařky, která v koncentračním táboře Ravensbrück prováděla nelidské pokusy a mučila těhotné vězenkyně.

...Po ošetření bylo mnoho žen Oberheuser zavražděno injekcí s fenolem nebo petrolejem. Později tyto vraždy líčila jako humanitární čin.
Podílela se také na nucených potratech žen, které byly již v sedmém nebo osmém měsíci těhotenství. Kromě těchto nucených potratů byla známá také bitím těhotných žen, aby jim vyvolala potrat, a zabíjením novorozenců.

Němka Anna Heil po válce vzpomínala, jak dostala zprávu, že její sestra zemřela v Ravensbrücku, a kontaktovala Oberheuser v naději, že se dozví více podrobností o posledních dnech své sestry. Oberheuser udeřila Heil do obličeje a břicha a zakřičela na ni: „Je mrtvá! Protože byla jenom neužitečným jedlíkem a takové lidi už tady opravdu nepotřebujeme!" 

Celkem Ravensbrückem prošlo asi 132 000 žen z celé Evropy včetně Polek, Rusek, Židovek, Romek a dalších. Z tohoto počtu více než 92 000 žen zahynulo.
Když byl tábor 30. dubna 1945 osvobozen Rudou armádou, bylo v něm asi 3 500 nemocných žen, mužů a dětí.

Spravedlnost nakonec Oberheuser dostihla, když byla souzena v norimberském „lékařském procesu“, který začal 9. prosince 1946. V procesu byla jedinou obžalovanou ženou a ona to okomentovala slovy: „To, že jsem žena, mi nebránilo být dobrou národní socialistkou. Myslím, že ženy národní socialistky byly stejně cenné jako muži v udržování naživu toho, čemu jsme věřili."

Během procesu tvrdila, jak pomáhala ženám, které byly podrobeny pokusům, a že byly vždy rády, když jim mohla vyměnit obvazy. Ty, které její léčbu přežily, však měly na to, co se stalo, jiné vzpomínky. Jednou z přeživších byla Izabela Rek, která vzpomínala: „Oberheuser nejprve slíbila, že mi převáže rány, ale s úsměvem odešla z oddělení a ten den jsme ji už neviděly.
Zdroje ze sedmi různých ravensbrückských procesů a norimberského lékařského procesu ukazují, že Oberheuser se k pacientům chovala mimořádně necitlivě. Jak poznamenal Keith Mant z Královského lékařského armádního sboru, její pooperační péče byla „o něco více než sadistická“.

Když se Oberheuser zeptali, zda věděla, že pokusy se sulfonamidy způsobují ženám značné bolesti, odpověděla: „Podle toho, jak byly prováděny, si myslím, že pacientky tolik netrpěly, protože nikdy nevyjádřily žádný nesouhlas ani s léčbou profesora Gebhardta ani s léčbou doktora Fischera. Já sama jsem nikdy neměla žádné potíže, a vždy jsem věřila, že jsou s mou péčí spokojeny, a navíc měly šanci na omilostnění.“

Když se jí zeptali, kolik lidí zabila petrolejovými injekcemi, odpověděla: „Nikoho jsem nezabila.“ a dodala: “Byla to lékařská pomoc trpícím pacientům ve smrtelné křeči. Dávala jsem morfium a pak jsem od lékaře na oddělení dostala další směs. Nevím přesně, co obsahovala.“ Nicméně lhala. Tato směs obsahovala petrolej a od podání injekce do okamžiku smrti uplynulo tři až pět minut. Do poslední chvíle byly oběti při plném vědomí a tímto způsobem zabila nejméně 5 žen.

Oberheuser se u soudu snažila ospravedlnit svou „ženskostí“ - argumentem, že žena - a tedy ani ona - nemůže být tak brutální.

Na obhajobu svého jednání také uvedla, že jí rozkazy připadaly, jako by pocházely přímo od Adolfa Hitlera, a proto byly legitimní a posloužily k záchraně životů 100 000 zraněných německých vojáků.

Její lži jí však nepomohly uniknout spravedlnosti.

Oberheuser, kterou jedna z přeživších Ravensbrücku nazvala „bestií vydávající se za člověka“, byla 20. srpna 1947 odsouzena za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti ke 20 letům vězení.

Oberheuser nakonec zůstala ve vězení necelých 5 let, protože v lednu 1951 jí byl trest zmírněn na 10 let a v dubnu 1952 byla za dobré chování propuštěna.

Poté se stala rodinnou lékařkou ve Stocksee u Kielu v západním Německu. V srpnu 1958 však o své místo přišla poté, co ji poznal přeživší z Ravensbrücku a ministr vnitra Šlesvicka-Holštýnska Helmut Lemke jí odebral lékařskou licenci a zrušil její, do té doby prosperující, praxi.
Oberheuser se poté odvolala ke šlesvicko-holštýnskému správnímu soudu, ale případ vzbudil velký zájem médií a protesty bývalých obětí jejích zločinných experimentů se ještě více vystupňovaly. V prosinci 1960 soud odvolání zamítl, Oberheuser dostala pokutu a k lékařské praxi se už nikdy nevrátila.
Když 24. ledna 1978 Oberheuser zemřela v domově důchodců v Linci nad Rýnem, bylo jí 66 let.




Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.

► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1

#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
#ww2

Nacistická lékařka bila těhotné vězenkyně, kladivem lámala nohy a prováděla amputace bez anestezie

Objevte málo známý masakr 153 německých vojáků u vesnice Broniki během invaze do Sovětského svazu v roce 1941. Detailní analýza brutality a historického kontextu východní fronty.

...I přes rozhodný sovětský odpor a silnou dělostřeleckou palbu se německým vojákům podařilo postoupit vpřed. Kolem deváté hodiny ranní dosáhli pozice zhruba 1,5 kilometru východně od klíčové silniční křižovatky severovýchodně od Klewanu. V tomto okamžiku však Hauptmann Keller nařídil svým mužům ustoupit a vytvořit obrannou linii na vyvýšeném místě severovýchodně od Broniki.
Když se Němci pokusili stáhnout a reorganizovat, sovětské síly zahájily prudký protiútok. Dva sovětské pěší prapory podporované 15 tanky udeřily ze zalesněných oblastí severozápadně od vesnice Orživ. Cílem sovětského útoku bylo pravé křídlo Kellerova praporu, které bránila 7. rota. Útok rychle prolomil německé linie, obešel je a protlačil se přes vesnice Adamkowskie a Grabow, čímž nakonec odřízl praporu týl a přerušil jeho spojení s hlavními německými silami.
180 německých vojáků, většinou z Kellerova praporu, zcela obklíčených a bez munice bylo zajato. Byli mezi nimi také vojáci ze 119. pěšího pluku a dělostřelecké jednotky. Němci, kteří přežili, později popsali to, co následovalo, jako jednu z nejbrutálnějších epizod počátku války.
Když 2. července 1941 německé jednotky podnikly protiútok a znovu získaly území u Broniki, objevily těla 153 svých spolubojovníků. Poblíž bylo nalezeno dalších 12 mrtvých těl - pravděpodobně důstojníků - ležících zhruba o 200 metrů dál. Sedmi mužům z praporu se podařilo z masakru uniknout a později o událostech poskytli svědectví.
Podle jejich výpovědi neměli sovětští vojáci slitování a zraněné Němce okamžitě popravovali - stříleli z pistolí nebo pušek, bili je pažbami nebo bodali bajonety. Mrtvoly nesly jasné známky tohoto krutého zacházení. Zbývajícím zajatcům byly odebrány uniformy, boty a osobní věci, například prsteny a hodinky. Každý zajatec, který zaváhal nebo kladl odpor, byl na místě zastřelen nebo ubit k smrti.

Přeživší němečtí vojáci popsali, že asi 170 až 200 zajatců bylo nahnáno na nedaleké jetelové pole. Asi 20 mužů, kteří byli podle hodnostních označení identifikováni jako důstojníci nebo poddůstojníci, bylo svázáno a odděleno od ostatních. Sovětský důstojník nebo politický komisař údajně pronesl ke svým vojákům projev, po kterém sám popravil tři německé zajatce. To vyvolalo brutální hromadnou střelbu do zbývajících zajatců. Přestože se mnoho nahých Němců pokusilo o útěk, byli postříleni kulomety, puškami a dokonce i dělostřeleckou palbou.

Pouze hrstce z nich se podařilo uprchnout a vrátit se do německých linií, přičemž jejich výpovědi nabízejí mrazivý pohled na rozsah a krutost masakru.

Případ Broniki však nebyl ojedinělý. Podobné zprávy se brzy objevily i z jiných částí fronty, což německé velitele utvrdilo v přesvědčení, že sovětské síly, konfrontované s hrůzami, které rozpoutala nacistická invaze, přijaly strategii bezohledné odvety. Podle tehdejších zpravodajských informací dokonce některé sovětské jednotky vydaly rozkazy, v nichž vojákům slibovaly třídenní propustku, vyznamenání a povýšení za každých dvacet zabitých německých vojáků. Frontové linie se staly brutálním, nemilosrdným bojištěm, kde žádná ze stran neočekávala ani nenabízela žádné slitování.
Tato sílící atmosféra totální války se brzy oficiálně odrazila i na nejvyšší úrovni sovětského vedení. Dne 6. listopadu 1941 hluboko pod Moskvou ve stanici metra Majakovskij pronesl Josif Stalin plamenný projev k moskevským sovětům, stranickým funkcionářům a vojenským velitelům. V něm prohlásil:
"Pokud Němci chtějí vyhlazovací válku, mají ji mít. Od této chvíle bude úkolem národů Sovětského svazu, úkolem bojovníků, velitelů a politických představitelů naší armády a námořnictva vyhladit všechny Němce, kteří vstoupili na území naší vlasti jako okupanti, do posledního muže. Žádné slitování s německými okupanty! Smrt německým okupantům! Je třeba vyhladit všechny německé okupanty. Do posledního muže."
Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945 bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa. Do té doby zahynulo více než pět milionů německých vojáků a přibližně dva miliony německých civilistů. Většina z nich nezahynula při obraně své vlasti, ale ve jménu zvrácených ambicí Adolfa Hitlera - v boji za rasovou nadvládu, územní výboj a nesmyslnou válku. Nakonec místo zajištění Lebensraumu na Východě zůstalo Německo v troskách, rozdělené a zpustošené a po celá desetiletí čelilo následkům Hitlerových rozhodnutí.



Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.

► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1

#historie
#dejiny
#ww2

Masakr 153 nahých německých vojáků Sověty během 2. světové války - masakr v Broniki

Objevte nečekaný příběh lásky mezi brutálním dozorcou Osvětimi Franzem Wunschem a židovskou vězeňkyní Helenou Citrónovou v prostředí hrůz holokaustu.

...Postupem času Helena začala k Wunschovi pociťovat jistou náklonnost. Zlom nastal, když Wunsch dokázal pomoci Helenině sestře Róžice, matce dvou dětí, která byla do Osvětimi převezena ze Slovenska se svou devítiletou dcerou a novorozeným synem.
Helena se dozvěděla o jejich příjezdu a běžela do krematoria, kde se obávala, že budou zabiti. Hystericky řekla dozorcům, že chce zemřít s nimi. Přítel však upozornil Wunsche, který přispěchal na místo právě ve chvíli, kdy Josef Mengele, nechvalně proslulý lékař SS známý jako "Anděl smrti", rozhodoval o tom, kdo z vězňů bude žít a kdo zemře. Když Wunsch přišel do krematoria, začal Helenu surově bít za porušení zákazu vycházení. Zatímco ji bil, tajně jí šeptal: "Řekni mi rychle, jak se jmenuje tvoje sestra, než bude pozdě." Helena odpověděla: "To se ti nepodaří. Přišla se dvěma malými dětmi."
Wunsch jí pak řekl: "Děti, to je něco jiného. Děti tady žít nemohou." Hned nato běžel do krematoria najít Heleninu sestru Róžiku.
Wunsch sice dokázal Róžiku zachránit tím, že ji vzal na práci ve skladu "Kanada", ale pro její děti nemohl udělat nic. Byly zavražděny v plynové komoře.

Románek mezi Helenou a Franzem tajně pokračoval a Helena byla jednou kvůli jejich vztahu vyslýchána a mučena. Jeho existenci však odmítla potvrdit. Věděla, že kdyby jejich vztah prozradila, byli by oba popraveni. Později řekla: "Byly chvíle, kdy jsem zapomněla, že jsem Židovka a že on není Žid, a nakonec jsem ho upřímně milovala. Jenže to nemohlo být reálné."

Přesná povaha jejich milostného vztahu, který trval až do konečné evakuace Osvětimi v lednu 1945, nebyla nikdy objasněna, ale podle některých svědků nebyl sexuálního charakteru.
Podle Batszewy Dagan, která přežila holokaust, spolu dvojice nikdy nespala. Jak Dagan později vzpomínala, vězeňkyně spaly na palandách natěsnaných na sobě v řadách po třech a bylo by to nemožné. Stejně tak nepřipadala v úvahu možnost, že by Citrónová navštívila ubikace důstojníků, aniž by byla přistižena.

Jedna z bývalých osvětimských vězeňkyň o Wunschovi po válce řekla: "Nám nic zlého nedělal, ale k mužům byl sadistický. Dokud nepotkal Helenu, bil a kopal i ženy, ale pak mu stačilo, že bil jen muže. Často je bil holí, kterou nosil u sebe. Helena na něj měla pozitivní vliv a snažila se, aby se nechoval tak krutě".
Po válce však jeden z přeživších holokaustu vypověděl, že během židovské vzpoury v Osvětimi, k níž došlo 7. října 1944, Wunsch bez milosti zastřelil dvacetiletého řeckého Žida.

Vztah skončil v lednu 1945, kdy se Rudá armáda blížila k Osvětimi. Během jejich posledního rozhovoru jí Franz řekl: "Dávej na sebe pozor Heleno, zvládneš to. Tolik jsem tě miloval.” Pak se dlouze a důvěrně políbili.
Dne 27. ledna 1945 vstoupila Rudá armáda do Osvětimi, Březinky a Monowitzu a osvobodila asi sedm tisíc vězňů, z nichž většina byla nemocná a umírající. Jednou z vězeňkyň, které Rudá armáda z tábora osvobodila, byla Helena Citrónová.

Následujících 27 let se s Franzem Wunschem neviděli.
Po válce se Helena provdala za sionistického aktivistu, přestěhovali se spolu do Izraele a měli dvě děti. Wunsch Helenu léta hledal, ale Helena se dopisům, které jí psal, vyhýbala.
Wunsch se poté usadil v Rakousku, oženil se a založil vlastní rodinu.

V roce 1972 byl tehdy padesátiletý Franz Wunsch souzen za válečné zločiny. Helena, v té době vdaná žena a matka dvou dětí, přišla svědčit v jeho prospěch poté, co obdržela od jeho ženy zoufalou písemnou žádost. Do Vídně cestovala navzdory výhrůžkám ze strany aktivistů za práva Židů, protože považovala za svou povinnost uvést dobré věci, které v Osvětimi vykonal. Zároveň však potvrdila, že byla svědkem toho, jak se dopouštěl zločinů na jiných vězních.
U soudu Helena mluvila pomalu, bez emocí a na Wunsche se ani nepodívala. Když však přišla řeč na děti její sestry Róžiky, nemohla pokračovat - slova se jí zadrhávala v hrdle. V tu chvíli se Wunsch dal do pláče. Později vyjádřil lítost. Řekl, že nikoho nezabil a litoval, že vězně bil.

Navzdory tomu, co soudce označil za "zdrcující důkazy viny" v účasti na masové vraždě, byl Wunsch zproštěn viny ve všech bodech obžaloby. S Helenou se už nikdy neviděli.
Heleně Citrónové bylo 84 let, když zemřela 4. června 2007 v Tel Avivu v Izraeli.

Franz Wunsch zemřel přirozenou smrtí 23. února 2009. Bylo mu 86 let.


Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.

► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1


#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
#worldwar2 
#ww2

History

History

Featured

Last Days of European Volunteers in the Waffen-SS: A Harrowing Chronicle

History

Featured

Nazi "Blond Poison" – The Jewish Collaborator Who Caught Thousands of Jews and Betrayed Them to the Nazis

History

Featured

Execution of the French Prime Minister Who Sent Children to Nazi Camps to "Keep Families Together"

History

Featured

Nazi "King of Norway" Who Blew Himself Up with Dynamite and Whose Daughter Later Strangled Her Child

History

Featured

Nemilosrdná poprava protinacistického katolického kněze v Osvětimi - Maximilian Kolbe

History

Featured

Nacistická lékařka bila těhotné vězenkyně, kladivem lámala nohy a prováděla amputace bez anestezie

History

Featured

Masakr 153 nahých německých vojáků Sověty během 2. světové války - masakr v Broniki

History

Featured

Nejneuvěřitelnější příběh z Osvětimi - jak se brutální dozorce Franz Wunsch zamiloval do Židovky

AI World Vision