Nejneuvěřitelnější příběh z Osvětimi - jak se brutální dozorce Franz Wunsch zamiloval do Židovky

Holokaust je jedním z nejtemnějších období lidské historie. V tomto článku se ponoříme do neuvěřitelného a zároveň tragického příběhu, který se odehrál v jednom z nejznámějších nacistických koncentračních táborů - Osvětimi. Příběh, který vás zavede do světa krutosti a nenávisti, ale také do nečekaných momentů lidskosti a lásky mezi Franzem Wunschem, brutálním dozorcem SS, a Helenou Citrónovou, mladou židovskou vězeňkyní.

Norimberské zákony a vznik Osvětimi

V roce 1935 nacistický režim v Německu vydal tzv. Norimberské zákony, které zakazovaly sňatky a sexuální vztahy mezi Židy a lidmi německé nebo příbuzné krve. Podle těchto zákonů měly být takové vztahy nebezpečné, protože vedly ke vzniku rasově smíšených dětí, které podle nacistů narušovaly „čistotu“ německé rasy. Porušení těchto zákonů bylo přísně trestáno a provinilci byli často posíláni do koncentračních táborů.

Koncentrační tábor Osvětim byl založen v květnu 1940 asi 60 kilometrů západně od polského města Osvětim (Auschwitz). Původně měl sloužit jako vězeňský tábor pro polské zajatce, ale postupně se proměnil v největší a nejkrutější vyhlazovací tábor nacistického Německa. Komplex tvořilo více než 40 táborů a poboček, přičemž největší z nich byla Březinka (Auschwitz II-Birkenau), která se stala centrem masového vyhlazování Židů a dalších vězňů.

Franz Wunsch – od nenávisti k lásce

Franz Wunsch se narodil 21. března 1922 v rakouském Drážďanech. Původně choval hlubokou nenávist vůči Židům a v roce 1940 vstoupil do SS. Za druhé světové války byl nasazen na východní frontu, kde utrpěl zranění kolene, po kterém byl poslán do Osvětimi jako dozorce.

V Osvětimi Wunsch plnil jednu z nejtemnějších rolí – podílel se na selekci vězňů, kteří byli rozdělováni na ty, kteří budou pracovat, a na ty, kteří byli posíláni do plynových komor. Doprovázel vězně k smrti, klamal je ohledně jejich osudu a nutil je vstoupit do plynových komor. Když bylo potřeba, byl surový a krutý.

Nicméně v roce 1942 se jeho život změnil, když se zamiloval do Heleny Citrónové, slovenské židovské vězeňkyně. Tento vztah byl nejen nečekaný, ale i nebezpečný, protože Norimberské zákony zakazovaly jakýkoli vztah mezi nacistickými příslušníky a Židy. Wunsch riskoval svůj život, když Heleně pomáhal a chránil ji v nelidských podmínkách tábora.

Život v Osvětimi a role skladu "Kanada"

Helena Citrónová byla deportována do Osvětimi v březnu 1942 spolu s dalšími slovenskými Židy. Její rodiče a bratr zemřeli v táboře – rodiče v plynové komoře a bratr při pokusu o útěk zahynul na elektrickém plotě. Helena byla nejprve zařazena do venkovní pracovní jednotky, kde demolovala budovy a přemisťovala sutiny. Život v táboře byl krutý a nelidský – spala na slámě, často prolezlé brouky, a byla svědkem, jak ostatní ženy ztrácely naději a umíraly.

Jedním z mála míst, kde vězni mohli získat lepší zacházení, byl sklad "Kanada". Sklad dostal svůj název podle představy bohatství, protože zde byly tříděny věci zabavené vězňům, které byly posílány zpět do Německa. Práce ve skladu znamenala lepší jídlo, vodu a relativní ochranu před bity a zneužíváním.

Helena byla jednou z vězeňkyň, které pracovaly ve skladu Kanada, a právě zde ji často navštěvoval Franz Wunsch. Byl k ní laskavý, nosil jí jídlo a oblečení a snažil se ji chránit před krutostí ostatních dozorců. Tento nepravděpodobný vztah mezi dozorcem a vězeňkyní se stal základem příběhu, který je zároveň tragický i plný lidské složitosti.

Záchrana Heleniny sestry a tragédie jejích dětí

Zlom v jejich vztahu nastal, když Wunsch dokázal pomoci Helenině sestře Róžice, která byla do Osvětimi převezena se svou devítiletou dcerou a novorozeným synem. Helena se dozvěděla o jejich příjezdu a s hrůzou běžela do krematoria, kde se obávala, že budou zabiti. Hystericky řekla dozorcům, že chce zemřít s nimi.

Wunsch byl varován a přispěchal na místo právě ve chvíli, kdy Josef Mengele rozhodoval o osudu vězňů. Wunsch začal Helenu surově bít za porušení zákazu vycházení, ale zároveň jí šeptal, aby mu rychle řekla jméno své sestry, než bude pozdě. Helena odmítla prozradit víc, ale Wunsch věděl, že děti nemohou přežít. Přesto dokázal Róžiku zachránit tím, že ji vzal na práci ve skladu Kanada, ovšem její děti byly zavražděny v plynové komoře.

Tajemství jejich vztahu

Románek mezi Helenou a Franzem pokračoval tajně až do konečné evakuace Osvětimi v lednu 1945. Helena byla kvůli jejich vztahu jednou vyslýchána a mučena, ale odmítla existenci vztahu potvrdit, aby ochránila oba před popravou. Přiznala, že byly chvíle, kdy zapomněla, že je Židovka, a že on není Žid, a že ho nakonec upřímně milovala, i když věděla, že to nemůže být reálné.

Přesná povaha jejich vztahu není zcela jasná. Některé svědectví naznačují, že nebyl sexuálního charakteru. Podle Batszewy Dagan, která přežila holokaust, spolu nikdy nespali, protože vězeňkyně spaly v přeplněných palandách, a nebylo možné, aby Helena navštívila ubikace důstojníků bez přistižení.

Jeden z bývalých vězňů popsal Wunsche jako muže, který byl před setkáním s Helenou sadistický a krutý k vězňům, ale po setkání s ní se jeho chování změnilo, a snažila se ho ovlivnit, aby nebyl tak krutý. Přesto však zůstával člověkem, který se podílel na masových vraždách a brutalitě v táboře.

Konec vztahu a osvobození Osvětimi

V lednu 1945, kdy se Rudá armáda blížila k Osvětimi, vztah mezi Helenou a Franzem skončil. Během jejich posledního rozhovoru jí Wunsch řekl: „Dávej na sebe pozor, Heleno, zvládneš to. Tolik jsem tě miloval.“ Následoval dlouhý a důvěrný polibek.

Dne 27. ledna 1945 vstoupila Rudá armáda do Osvětimi, Březinky a Monowitzu a osvobodila asi 7000 vězňů, z nichž většina byla nemocná a umírající. Jednou z těchto vězeňkyň byla i Helena Citrónová.

Život po válce a soud s Franzem Wunschem

Po válce se Helena provdala za sionistického aktivistu, přestěhovali se do Izraele a měli dvě děti. Wunsch se usadil v Rakousku, oženil se a založil rodinu. Přes to, že Wunsch Helenu léta hledal a psal jí dopisy, Helena se mu vyhýbala.

V roce 1972 byl Franz Wunsch souzen za válečné zločiny. Helena přijela do Vídně svědčit v jeho prospěch poté, co jí jeho žena napsala zoufalý dopis. Navzdory rizikům a výhrůžkám ze strany aktivistů za práva Židů považovala za svou povinnost uvést i dobré věci, které Wunsch v Osvětimi vykonal. Současně však potvrdila, že byla svědkem jeho zločinů na jiných vězních.

U soudu Helena mluvila pomalu a bez emocí, aniž by se na Wunsche podívala. Když přišla řeč na děti její sestry, nemohla pokračovat a slova se jí zadrhávala v hrdle. Wunsch se rozplakal a vyjádřil lítost, že vězně bil, ale tvrdil, že nikoho nezabil.

Navzdory „zdrcujícím důkazům“ byl Wunsch zproštěn viny ve všech bodech obžaloby. S Helenou se už nikdy neviděli.

Závěr

Helena Citrónová zemřela v roce 2007 v Tel Avivu ve věku 84 let a Franz Wunsch zemřel přirozenou smrtí v roce 2009 ve věku 86 let. Jejich příběh je jedním z nejnáročnějších a nejsložitějších svědectví o lidské povaze v době extrémního zla. Ukazuje, jak i v nejtemnějších chvílích mohou existovat momenty lidskosti, lásky a složitých vztahů, které nelze jednoduše zařadit do kategorií dobra a zla.

Je důležité si tento příběh připomínat, aby se historie neopakovala a aby lidstvo nezapomnělo na hrůzy holokaustu, ale také na lidské příběhy, které se v těchto hrůzných podmínkách odehrávaly.